Nedočkavá dočkavost

10. dubna 2013 v 12:30 | V. |  Na téma
Nedočkavost je prokletí. Říkám vám to na rovinu. To pro případ, kdyby někdo z vás tu potvoru neznal. Já se s ní potýkám doslova den ode dne.


Vezměte si například takové všední pondělní ráno.

Velmi neochotně vstanu a rozespale kráčím k oknu. Dvakrát si rozbiju koleno o rohy postele, protože jsem ještě nestihla řádně rozlepit své líné oči. Po paměti nahmatávám tu šňůrku od žaluzií, která mi neustále utíká. A tak prostě čekám a čekám a chytám tu hýbající se mrchu a nemůžu se dočkat.

Rozpálí mě to do běla a musím otevřít oči. Vida, s oteřvenýma očima to jde hned líp. Napoprvé jsem ji chytla do ruky (jsem to ale šikulka) a vyhrnula žaluzie vzhůru. Podívám se ven. Div, že neoslepnu. Venku zas ta hloupá mlha. No kdo to kdy viděl? Několik dní, ba i týdnů vkuse, žádné sluníčko. A tak pořád koukám z okna a míra nedočkavosti stoupá.

Potom se rozhodnu umýt si svůj dosud neprobuzený obličej, obléci se a strávit několik minut před zrcadlem. Z koupelny si to namířím přímo směr kuchyně, resp. směr lednička. Otevřu její tajuplná dvířka a zvědavě nahlédnu dovnitř. Je fakt, že mé zorničky jsou již hlady značně rozšířené. Všechno, co si vyberu, si pečlivě vyndám, nachystám si nůž, desku a postavím vodu na čaj. Ale bohužel chybí pečivo. Já jsem taky povedená. Zapomněla jsem si koupit rohlíky, což mě odsoudilo k ranní hladovce. Sakra, to zas budu půl dne protivná. A taky že jo. Celého půl dne jsem totiž pěkně nedočkavá. Chci oběd!

Po nezdařilém pokusu o snídani jsem vše zase schovala zpátky do ledničky a šla si vyšistit tesáky. A máme tu další zádrhel. Koupelna je obsazená. Buším na bratra, který je ve sprše, div nerozrazím dveře a razantně křičím, jako by z té sprchy hned ochotně vylezl a odemkl mi. To tak. Pěkně jsem si musela počkat. Čekala jsem a čekala a byla jsem už fakt nedočkavě nedočkavá. Snad ještě víc nedočkává, než nedočkavě nedočkavá. Zkrátka toho bylo na mě moc.

Nakonec jsem se do koupelny ale dostala a zuby byly řádně uspokojeny. Popadla jsem potom kabelku s učením a běžela na autobus. Nestíhala jsem. Když jsem tedy nakonec doběhla na zastávku značně udýchaná, lidé tam ještě stále čekali. Měla jsem štěstí. Nebo ne?

Čekali jsme deset minut, patnáct minut, dvacet minut a stále nic. No alespoň, že v tom protentokrát nejsem sama. Ale i tak. Autobus nejel a měl velké zpoždění. Nezbývá, než čekat. Ach, ta nedočkavost. Čas se při ní vleče a my nevíme, co bychom roupama dělali. Myslíme na to, na co tak dlouho čekáme. Minuta se zdá jako hodina a tak není divu, že jsem požádala bratra, aby mě do školy odvezl. Čekala jsem na něj mimochodem snad ještě dýl, než na ten autobus. Takže mě má nedočkavost zase jednou dostala do velmi špatné nálady. Tvářila jsem se zuřivě a celé ráno proto nestálo za nic.

Konečně jsem přišla před učebnu. Bylo už pozdě, ale lidi stále čekali. Říkám si, co se asi děje. Hold se sešlo všechno se vším a profesor nedorazil. A tak jsme co? Čekali. Nedočkavost se mi právě zaryla do morku kosti a každý jeden nerv ve mě vybuchoval jako malé sopky. Měla jsem tiky v ruce. Málem jsem si zase začala ze samé nedočkavé nedočkavosti kousat své nedočkavě nedočkavé nehty.

Nebudu vám říkat, co všechno se dělo dál. Zkrátka se jeden nedočkavě nedočkavý nedočkavec nedočkal nedočkavosti, jelikož čekání není nikdy věčné, ač se to někdy nezdá. A pokud je věčné, my živí jej nezažijeme. Tudíž bych měla říci, že to, co nás tak rozčiluje, je ve své podstatě nedočkavá dočkavost.
 


Komentáře

1 Vicki Cukrátková *-* Vicki Cukrátková *-* | Web | 10. dubna 2013 v 15:42 | Reagovat

Strašně hezky napsané :) jsem se do toho tak začetla až se pocítila nervíky na pochodu :) strašně hezky píšeš :) :-)

2 veto veto | Web | 10. dubna 2013 v 17:06 | Reagovat

:) Děkuji moc, to se moc hezky čte

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama