Poslední hodiny trápení..

2. března 2013 v 13:46 | V. |  Jak to běží
Víte, jsem silná. Nejsilnější. Ale někdy přijde den, kdy nemůžu přestat prolévat slzy. Jen sedím, koukám a trápím se nad různými otázkami, které začínají ve většině případů slovem Proč?.


Hledat důvod těchto slz je naprosto zbytečné - prostě potřebují po dlouhé době ven. Je nutné vyplavit všechno trápení, zlo, nezbedné myšlenky a vzpomínky a pohřbít je zase někde hluboko.

Pokud se tohle všechno dostane na povrch, jen tiše sedím, prohlížím se v zrcadle, jako bych právě ve svých očích měla najít odpověď, kterou beznadějně hledám.

Nemám chuť nikoho vidět, nechci si s nikým povídat. Chci jen ležet, láskyplně objímat polštář a nechat trápení a bezmoc proudit permanentně celý den ven z těla.

Zima je dlouhá. Chybí mi sluníčko a barvy - bílé a šedivé už bylo až až. Možná i to je jeden z důvodů, proč se mi nechce z postele.

Jak jsem se zmínila v jednom článku, sehnala jsem lístky na včerejší ples. Nešla jsem tam.

Už předem jsem viděla samu sebe, jak bezduše sedím u stolu se sklenkou vína, hledíc na dno, hledajíc pravdu. Pozorovala bych skupinu lidí, kteří tančí, radují se, smějí se, pijí.

Za normálních okolností bych se dobře bavila a z placu by mě nikdo nedostal ani heverem. S kamarádkou bych probrala, jaké kdo má zase šaty a jestli má jedna nejmenovaná slečna šaty ještě kratší než loni, jelikož to by nebyla ona, kdyby ne.
Otázkou je, jestli jdou opravdu ještě zkrátit.

Ale nic z toho nevím a nemám pocit, že jsem o něco přišla. Neměla jsem náladu na tak velkou dávku radosti, chtěla jsem se utápět ve své nekonečné melancholii.

Usnula jsem v osm večer a spala celých dvanáct hodin jako nemluvně.

Když jsem se ráno probudila, slečna Melancholie už byla na své obvyklé pouti omámit někoho dalšího. Sedla jsem si, promnula si oči a rozhrnula závěsy ve své komnatě. Vešla jsem na balkón a viděla něco, kvůli čemu jsem věděla, že dnešní den nemůže být tak špatný jako předešlý.


Okamžitě jsem se umyla, oblíkla, seběhla ze schodů, popadla psiska a letěla ven vstříc sluníčku a nekonečné bílé krajině, která se s námi pomalu (ale jistě) loučí.





A tak se stalo, že vidina dnešního dne nabrala na obrátkách a vypadá velice slibně. Jen to prostě nesmím zakřiknout a být šťastná za každou povedenou maličkost, za každou dobrotu, kterou mi maminka po perném týdnu ve škole připraví, za každou taťkovu naučnou poznámku, za jejich přízeň, za to, jací jsou skvělí.

Je třeba se vzpamatovat a žít, dokud je možnost. Proležet v posteli tak přenádherný den, to bych si v životě neodpustila. Takže pokud je u vás také tak krásně, vypněte počítače, notebooky a kdo ví, co ještě a běžte načerpat sílu a nasát jedny z posledních zimních vůní.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama