IV.

23. března 2013 v 2:53 | V.
Od toho mezníku se mi změnila tvář. Ne snad její tvar. Spíše výraz ve tváři - takový tajemný, přemýšlivý, zákeřný. Pořád jsem se usmívala. Každý den. Většinu času to ovšem byla přetvářka. Byla to maska pro mé dlouholeté známé: "Dívej, usmívám se, jsem to pořád já, ta stará dobrá Tess, jakou mě znáš."


Abych to doplnila, mé ctěné jméno je Tereza, ale říkám si Tess, což není tak zatraceně počeštěné a není to tak přísné, či roztomilé, jako třeba Terezka. Z duše nenávidím lidi, kteří mi říkají Terko. Jsou to antikreativní pitomci. Ti co mě neznají, se tak mohou jediným špatným oslovením velmi rychle zaškatulkovat někam, odkud se dá jen těžko dostat. Oslovení Terez nebo Teri mi nijak nevadí, je to neutrální, dá se to vydržet, dá se s tím sžít.

Jsem náročná a povrchní, pokud to z předešlého textu nevyznělo. Náročnost. Ta hloupá vlastnost, která mi jako jediná brání v dosažení dokonalosti. Odsunula bych tu mrchu stranou, kdyby to jen trochu šlo. Jednoduše bych se jí nenápadně a bez důkazů zbavila, jako se to dělá v detektivkách. Věřím, že by mi to šlo. Zabila jsem už tolik duší, že by tohle nebyl problém. Ovšem bez náročnosti bych se nejspíš nedostala následně tak vysoko. Samozřejmě mířím ještě výš, ale to už je zase jiná kapitola.

Povrchnost mi na druhou stranu usnadňuje spoustu věcí a ušetří mi spoustu času. Nemám totiž ve zvyku zabývat se věcmi příliš do hloubky. Zajímám se o čtyři až pět mých potřeb, o nic víc. Jsem tak spokojená, nepotřebuji příliš přemýšlet. Když se tak výjimečně zamyslím, nejspíš těch potřeb bude daleko víc v návaznosti na mou náročnost, ale to už je jen titěrný detail, prostřednictvím kterého se snažím jen opět poukázat na tu mrchu.

Nicméně, po mém prvním příteli to se mnou šlo, řekla bych, z kopce. Dostala jsem se do nekonečné pasti, které s oblibou mezi přáteli říkám smyčka. Což může být cokoli, co je zdánlivě nekonečné, ale konec to má, protože všechno má svůj konec.

Nutno podotknout, že jsem se zase o kousek změnila. Našla jsem v sobě kvality, které jsem tehdy ještě neznala. Našla jsem v sobě osobnost, která se předtím nikdy nevyvíjela a kterou jsem zoufale toužila objevit a rozvinout tak moc, že se mi to nakonec podařilo.

Plamen v mých očích se rozrůstal a já cítila tu obrovskou vnitřní sílu, kterou v sobě najednou mám. Někdy v tomto období jsem to přestala být já. Ach jo. Maminko moje. Už nejsem ta tvá malá Terezka, která neustále snila a běhala po zahradě se záclonami hrajíc si na princeznu. Pamatuji si, žes mi za to vždycky ošklivě nadávala. Ale popravdě, záclony jsou stejně k ničemu. Jen pro ty dětské prostoduché hry jsou něco platné.


 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama