II.

22. března 2013 v 19:21 | V.
Ano, to jsem já. Princeznička z předměstí, které se splnilo, co se jí na lesknoucích se dětských očkách vidělo. Každý se klaněl, otvíral mi dveře před nosem, chodívala jsem si po červených kobercích. Alespoň tak mi to připadalo.


Vždy jsem chtěla bílého poníka. Paradoxně jsem ho nedostala, ale to mi nezabránilo v tom, abych chtěla spoustu dalších vymožeností, jako třeba mobil. Tehdy děti v mých letech mobily normálně neměly. To jen já. Rozmazlený fracek z dobré rodiny. Myslím, že to je právě ta chvíle, kdy se ve mě pomalu rodilo ono zlo, které stavělo postupem let obrovskou a tlustou stěnu, do které jsem měla v posledních dnech nakonec narazit. Měla bych být osudu vděčná, že jsem narazila tak brzo. Ten fatální vývoj událostí se prostě už nedal zbrzdit a jednou to přijít muselo. Příliš jsem si zahrávala s ohněm a čekala, kdy přijde finále, kdy to všechno jednoduše vybouchne, kdy to napětí už prostě nemůže vydržet a bum!, prásk!, přichází náraz.

Nikdy jsem nikoho neposlouchala. Měla jsem svou hlavu. Nikdy jsem se nenechala ničemu naučit na základě cizích zkušeností. Zkrátka jsem chtěla vše poznat a zhodnotit sama. Přeci nebudu věřit názorům druhých, když sama nevím, jaké to doopravdy je. Lákalo mě vše neznámé, neprozkoumané a pokud možno ještě ke všemu zakázané. Chtěla jsem to okusit. Tu slast, někdy i následnou bolest. Nemohla jsem si odpustit ten pocit očekávání, který mne naplňoval.

Nejspíš i proto jsem se spálila. Vždy jsem musela strkat prsty do neznáma a bezhlavě jsem si myslela, že se jich nikdo nikdy nechytí a nezneužije toho. Já bláhová jsem zapomněla na ty první poučky v pohádkách. Na to, co ví každé malé dítě. Že podáš někomu dva prstíčky a on ti ukousne celou ruku.

Když už jsme u pohádek. Bývala jsem malou princeznou, pro kterou byl vždy napsán v pohádkách šťastný konec. Ač jsem byla sebevíc rozmazlená, nikdy jsem nebyla panovačná a vždy jsem chtěla být ta kladná část své pohádky. Byl to můj sen. Tehdy mi nikdo nevysvětlil, že se musím bít za to, co v životě chci. Že nepřijde princ a nevysvobodí mě. Že prostě musím studovat, postavit se na vlastní nohy a osvobodit se sama.

S první láskou se ze mě paradoxně stal cynik a skeptik. A od té doby je jedinou mou pohádkou Malá mořská víla. Nemluvím o slavné Ariel od bratrů z USA. Mluvím o té naší, která pro lásku k člověku nakonec umřela, byla odsouzena k mlčení, byla zavržena. A princ si příliš pozdě uvědomil, o koho přišel a jaká to je bolest.

Takto to bývá bohužel i dnes. Člověk, až přijde o to nejcennější, až okusí bolest ze ztráty milované věci nebo osoby, teprve pak pochopí, o co přišel a co ztratil. Pak přichází vypořádání se s tak velkou ztrátou a troufám si tvrdit, že to někdy nepřebolí až do konce života.

 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama