Bolest

29. března 2013 v 15:01 | V. |  Povídám, poslouchej
Vlastně se dnes cítím nadmíru mizerně. Sedím ve své princeznovské komnatě u bílého toaletního stolku s velkým zrcadlem. Dlouhé bílé závěsy sahající k zemi, poseté černými větvemi stromů a zpívajícími ptáčky jsou zatažené a nadnášejí se lehkým vánkem proudícím z otevřeného okna.


Hlavu mám v dlaních, oči zavřené. Na první pohled vypadám ustaraně. Na pohled druhý nevypadám nijak. Ztěžka zvednu hlavu a prohlédnu si svůj bledý obličej v zrcadle. Nepoznávám se.

Očima prozkoumám každý jednotlivý kousek a všímám si každé neviditelné vrásky. Všímám si fialových kruhů pod očima a toho žalostného smutku v nich, který je přímo odstrašující.

Nejsem schopná ničeho. Jen sedět a nevýrazně hledět vpřed. V mé hlavě je prázdno. Poletuje v ní snad jen jediná otázka: "Kdo se na mne z toho zrcadla dívá? Kdo si troufá mne v tuto chvíli pozorovat?"

Odvrátím oči. Nemám sílu dále pohlížet tak hluboko - do své duše. Do mého zraněného nitra. Jsem tak strašně utrápená. Je to snad horší, než zlomené srdce. Cítit opravdovou, pronikavou a neustávající bolest. Je to k zbláznění.

Nemůžu ničím pohnout, jsem jako člověk vědomě v bezvědomí. Zmítám se v křečích a v tom tlaku, který na sobě cítím. Kroutím se jako bezbranné zvíře, které dostává elektrické výboje. Ale vlastně jen uvnitř sebe.

Navenek jsem prázdná. Pustota ze mě vychází a pohlcuje všechno kolem. Připadám si tak sama a přitom tak rušena okolím. Válčí ve mne pocity, které nechávám s klidem válčit a nevšímám si jich. Vnímám jen a jen bolest.

Snažím se chvílemi soustředit na něco jiného, alespoň zlomek vteřiny nemyslet na tu křečovitou potvoru. Zaposlouchám se.

Slyším zvuky, které normálně ignoruji. Slyším, jak se vánek opírá do mých dlouhých, jemných závěsů a doslova šustí. Slyším zpívat ptáky, kteří sedí na balkóně a hašteří se. Kdesi za kopcem slyším vlak. Normálně slyšet nejde. Vím, že bude pršet. Vždycky prší, když slyším vlak. Vzpomínám si, že mi taťka kdysi vysvětloval, proč to tak je. Jen si nedokážu vzpomenout na ten důvod.

Povedlo se. Zvládla jsem na to nemyslet.

Ovšem zanedlouho je mi každý jeden zvuk protivný. Mám chuť vstát a všechno rozbít. Jen kdybych tak na to měla alespoň nějakou sílu.

Najednou slyším pronikavý zvuk - jako když startuje letadlo. Neustává. Ničí mě to. Vím, že je jen v mé hlavě a já se za ni pevně držím, ale proboha, pořád neustává.

Mám pocit, že každou chvíli skončím v blázinci. Ne, tohle se prostě nedá vydržet, ať si říká kdo chce, co chce.

Už je to tu zas. Jak kdybych seděla na kolotoči. Do toho všeho se mi hlava roztočí obrovskými otáčkami a udělá se mi hrozně zle. Před očima mám skvrny a špatně vidím. Jsou to ty skvrny, které může každý z vás vidět, pokud dlouho kouká do sluníčka.

Jenže venku zrovna žádné nesvítí. Je nekonečná zima, která tu nejspíš ještě chvíli pobude. Ani tohle mi zrovna síly a nálady nepřidává.

Skoro se plazím, abych se dostala do postele. Lehnu si, přikryju se. Chci mít kolem sebe jen tmu a ticho. Schoulím se do klubíčka a nemyslím na nic jiného, než aby to už konečně přestalo.

Ano, bláhově jsem si myslela, že to po třech dnech přejde. Trpěla jsem měsíc. I když teď dokážu vstát - každý den zažívám bolest, která neustává, jen není tak proklatě pronikavá.

A já, já sedím u internetu a píši vám. Píši vám proto, abyste věděli jednu důležitou věc.

 


Anketa

Oznámkuj článek.

1
2
3
4
5

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama