Asi jsem blázen, ale ...

13. března 2013 v 15:33 | V. |  Na téma
Přecházím po místnosti ze strany na stranu. Speciálně dnes si připadám, jakoby můj pokoj naplňovalo jen ticho a prázdno a je tak husté. Zdá se býti hmatatelným. Posadím se na postel, svěsím hlavu, zpoza dvěří slyším hádku. Už zase. Skrz záclony pronikají tenké proužky světla symbolizující naději v mých očích. Zavřu oči. Zasním se.


Jsem ve světě, kde je všechno možné. Na planetě, kde každá přání stávají se skutečnými. Chvíli mě to baví. Vzpomenu si na krásné, třpytivé auto, slunečnou a nekonečnou cestu lemovanou stromy čerstvě posázenými listy. Taky znáte tu překrásnou zelenou barvu kypící energií po dlouhé zimě?

Pustím si hudbu, sklopím střechu a nechám své dlouhé vlasy vlát ve větru naděje v lepší zítřky, naděje v nekonečnou radost a v sílu vše překonat. Zní to bláznivě, ba i povrchně. Jsi na takovém místě a přeješ si tohle? Nejsi šílená? Odpověď zní - Jsem!

V takovéto chvíli se totiž cítím opravdu volná, svobodná. Chce se mi vystoupit, když míjím nádherně zelenou louku. Je posetá spoustou květin, které jsou dneska více vzácností, než tehdy. Tehdy za těch starých dobrých časů, kdy jsme si pletli věnečky, hráli na schovávanou ve zlatém poli ječmene a ovse a máčeli si bosé nohy v rybníce.

Zase to cítím, jako tehdy. Přímo u srdce. Stejný pocit, stejné vůně, stejný obraz. Jsem přece na místě, kde mohu vše. Vrátím čas. Jsem zase dítě, kolem sebe mám spoustu kamarádů a neexistuje ješitnost, lži, závist, nevěra, bolest. Existuje běhání po louce a lese v doprovodu krásné hudby jako ve filmu. Rozradostněný dětský smích a nekonečná bezprostřednost. Neexistuje pro nás čas. Každý paprsek mě lechtá a nutí mě mhouřit oči. Každé zavátí jemného vánku za doprovodu lesní vůně mě hladí po tváři a vlasech a šeptá pohádky.

Ach ty doby. Nekonečná a upřímná radost z každé lesní jahůdky. A co teprve trávit čas v lese s rodiči? Poznala jsem, že na stromě se dá najít taková věc, která když se dobře rozžvýká, výborně chutná.

Zase jako malá žadoním, aby mi maminka nějakou 'žvýkačku' našla. Musí být fialová - upozorňuje mě jako vždy. Přiznávám, že nejednou utrhnu ze stromu jantarovou lepkavou hmotu a žvýkám a žvýkám a chutná opravdu hrozně. Fuj.
Učím se taky, že když dám stéblo trávy do mraveniště a poté jej vytáhnu, bude kyselé. Za každým pařezem, kde roste mech a kapradí hledám Křemílka a Vochomůrku. Achjo, mám smůlu. Nikdy nejsou doma!

Víte, je to nádhera. Ale po čase jsem si uvědomila, že tohle je prokleté místo, že bych zde opravdu žít nechtěla. Ne navěky. Nechtěla bych žít ve snu, ve vzpomínkách a v touze. Nechtěla bych mít všechno zadarmo, hned a bez úsilí. Copak bych z toho potom mohla mít doopravdy radost?

Mnohem raději bych chtěla žít jinde. A to v něčí hlavě.
Chtěla bych žít v hlavě člověka, který je inteligentní, svědomitý a má světu co nabídnout. Ach, to musí být krása! Učit se novým věcem a procházet se mezi tím vším, sáhnout si na to.

Pohlížet zblízka na jeho myšlenky, sny, touhy, vědomí i podvědomí. Našeptávat mu. Zmást ho, přivést na správnou cestu, ovládat ho, poznávat jej.

Copak se někomu v životě podaří pouhým pohledem do očí zjisti, co si dotyčný myslí? Možná okrajově. Ale já, já to mohu prozkoumat zblízka! Sednu si pohodlně do křesla, skrčím se do klubíčka, cpu se popkornem a na stěně přede mnou se promítá celý nekonečně dlouhý film s názvem "Na co právě myslím".

Je to změt obrazů - tak barevných, ale i černobílých. Je to klubko slov, která jdoucí po sobě nedávají žádný smysl. Je to mix tvých pocitů.

Musím přiznat, že mě z toho mrazí. Takhle zblízka poznat pravdu, takhle zblízka čelit tomu, co jsem tak moc toužila poznat. Nakonec to opravdu způsobuje husí kůži na mém bezradném těle. V tu chvíli si říkám, že někdy je dobré nevědět.

Najednou otevřu oči. Byl to jen sen, uvědomím si. Ale krásný. Vypadal tak opravdově. Zavřená v pokoji jsem opravdu vyhladověla. Zlehka pootevřu dveře a rozhlédnu se, zda je čistý vzduch. Nikdo nikde. Potichu po špičkách našlapuji na podlahu směrem k ledničce. Ulovím vše, na co mám chuť a nyní se již mnohem rychlejším tempem, ač stejně potichu, přesouvám zpátky do pokoje. Posilním se a ulehám zpět do své postele. Už necítím prázdno, jsem plná. A věřte, že se to netýká mého uspokojeného žaludku. Jsem plna emocí a zážitků ze sna, který mne naprosto a dokonale ovládl. Zavřu oči, jsem tak unavená. S vírou, že se můj sen vrátí, usínám.

 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama