Březen 2013

Bolest

29. března 2013 v 15:01 | V. |  Povídám, poslouchej
Vlastně se dnes cítím nadmíru mizerně. Sedím ve své princeznovské komnatě u bílého toaletního stolku s velkým zrcadlem. Dlouhé bílé závěsy sahající k zemi, poseté černými větvemi stromů a zpívajícími ptáčky jsou zatažené a nadnášejí se lehkým vánkem proudícím z otevřeného okna.

Výstřednost? Opravdu?

29. března 2013 v 13:53 | V. |  Na téma
Nebudu psát, jak moc jsem výstřední. Protože zkrátka nejsem. Co vlastně dneska znamená být výstřední? Není daleko tomu dnu, kdy normální se bude rovnat výstřednímu. Nebo už nastal?

IV.

23. března 2013 v 2:53 | V.
Od toho mezníku se mi změnila tvář. Ne snad její tvar. Spíše výraz ve tváři - takový tajemný, přemýšlivý, zákeřný. Pořád jsem se usmívala. Každý den. Většinu času to ovšem byla přetvářka. Byla to maska pro mé dlouholeté známé: "Dívej, usmívám se, jsem to pořád já, ta stará dobrá Tess, jakou mě znáš."

III.

23. března 2013 v 2:51 | V.
Musím se přiznat, že nelituji. Nelituji ani jednoho okamžiku, který v mém životě nastal. Nelituji jediného skutku, kterého jsem byla schopná a který jsem učinila. Nelituji jediné osoby, která se se mnou zapletla a trpěla, stejně tak nelituji osoby, které se se mnou zapletly a následně jsem trpěla já. Všechno má svá pro a proti a nic není hodné zatracení. Dokonce ani zlý a bezcitný člověk, protože bez takového by nikdo nevěděl, že na světě existují i ti dobří, kteří dokážou milovat.

II.

22. března 2013 v 19:21 | V.
Ano, to jsem já. Princeznička z předměstí, které se splnilo, co se jí na lesknoucích se dětských očkách vidělo. Každý se klaněl, otvíral mi dveře před nosem, chodívala jsem si po červených kobercích. Alespoň tak mi to připadalo.

I.

22. března 2013 v 18:45 | V.
Přemítám nad událostmi z poslední doby. Přehazuji si jednotlivé vzpomínky ze strany na stranu a pohrávám si se slovy co kdyby...

Cestou mým vlakem

20. března 2013 v 21:47 | V. |  Na téma
Je středa 4. listopadu 1992. A já slyším ten monotónní hlas, jak praví: Vlak života přijíždí k nástupišti 4 na druhou kolej. A opravdu. Přesně v 9:30 nastupuju do mě prozatím neznámého vozu. Asi jsem prostě chtěla poznat něco nového, než jen rozjímání u maminky v bříšku. Ne že by mě to kopání a hovění si bez sebemenší námahy nebavilo, ale už to prostě potřebovalo změnu.

Asi jsem blázen, ale ...

13. března 2013 v 15:33 | V. |  Na téma
Přecházím po místnosti ze strany na stranu. Speciálně dnes si připadám, jakoby můj pokoj naplňovalo jen ticho a prázdno a je tak husté. Zdá se býti hmatatelným. Posadím se na postel, svěsím hlavu, zpoza dvěří slyším hádku. Už zase. Skrz záclony pronikají tenké proužky světla symbolizující naději v mých očích. Zavřu oči. Zasním se.

Po týdnu..

10. března 2013 v 10:41 | V. |  Jak to běží
Když nepočítám nějaké drobné, nenapsala jsem článek už dobrý týden. Možná dýl, protože ten poslední byl o ničem. Chtěla bych se tímto omluvit, že to tu tak zanedbávám, ale mám pro to své důvody.

Konec všech depresí

9. března 2013 v 11:00 | V. |  Na téma
Rozjímám nad hrnekm čaje,
chybí mi a nevím, co to může být.
Snad kousek pekla, kousek ráje,
snad plně vnímat, či naplno snít.

Slza stéká po mé tváři,
já bezduše ležím a koukám vpřed.
S kaluží slz na polštáři,
proklínám tě, žes mě kdy sved.

Smutno je mi, nespím, mlčím.
Trudomyslnost - má alternace,
kterou se nyní býti učím,
velmi těžce, velmi křivolace.

Nic nedává smysl, stále se ptám proč.
Jak vábila bych tě do snu svého,
jak říkala bych, buď smělý a vkroč.
Jak brala bych tě teď spíše nesmělého.

Byla jsem hloupá, nejspíš stále jsem.
Já nedokážu bojovat, jen tak namířit a pálit.
Já nedokážu nyní to, co ty jediným pohledem.
Odzbrojit, odpustit, vína si nalít.

Čí je to vina, snad má, že tu jen tak sedím a naříkám?
Já to dovolila a ty stal ses jednoduše mou nekonečnou obsesí.
Věřím ale, že jednou přijde čas, kdy trest svůj si odpykám,
kdy konec bude všech nezdarů, kdy konec bude všech depresí.