Tak a je to

7. února 2013 v 14:20 | V. |  Jak to běží
Dneska je už třetí den po mé poslední zkoušce. Píšu až dnes, protože se stala spousta věcí a já neměla pořádně čas si k tomu psaní sednout a zvěčnit konec mého prvního semestru.


Jde především o to, že po zkoušce jsem byla fakt pěkně naštvaná. Byl to už druhý pokus a já prostě nejsem schopná do hlavy narvat 1200 stran. Zkoušela jsem snad všechno. Kdyby se ta paní třeba rozhodla se ptát na věcné otázky, snad by to i šlo. Ale otázky z poznámek psaných pod čarou velikostí písma 3 mě už fakt nebaví.

Znechuceně jsem odešla z fakulty na kokosové latte a přemýšlela v kavárně o nesmrtelnosti brouka. Když se začali scházet i další lidi a zakouřili celý prostor, kopla jsem do sebe zbytek a utekla do ulic. Nejspíš jsem potřebovala být sama. V myšlenkách jsem si nadávala a proklínala tak trochu celý systém té zkoušky. Bohužel je to ale jen má věc, že jsem to dostatečně neuměla. A tak můžu být naštvaná leda sama na sebe.

Pustila jsem si hudbu do uší. Miluju klavírní skladby (hlavě se smyčci dohromady např. Ludovico Einaudi je boží), ale tentokrát jsem potřebovala, aby mi do uší jen něco křičelo a dunělo a bilo. Zvolila jsem Systémy a štrádovala si to směrem na náměstí. Překvapivě byl dost teplý den a tak jsem šla po ulicích a nálada se mi začala zlepšovat. Prohlížela jsem se ve výlohách obchodů a z ničeho nic jsem se začla usmívat na kolemjdoucí (nebo na celý svět?). Hudba totiž dělá opravdu divy.

Šla jsem přímo za nosem a došla do nákupního centra (jaké překvapení, kam mě ten můj rypák zase zatáhl). Věděla jsem přesně, kam bych měla jít. Přišla jsem do obchodu se šaty a vyzkoušela asi patery, než jsem si vybrala ty, které mi padly do oka jako první. K nim samozřejmě i bolérko a psaníčko, protože bez toho to nejde. Poté jsem se chystala na velmi únavnou výpravu - sehnat plesové botky. Ano únavnou, protože lodičky v čísle 36 jsou mi velké. A najít číslo 35 je i v tak velkém obchodním centru opravdu téměř nemožné. Nakonec se mi to ale podařilo a sedí perfektně a dokonce i skvěle vypadají - takovýto objev jsem opravdu nečekala. Nejspíš to byl den souzený na nákupy, ne na zkoušku.

Možná jsem si ji měla nechat na středu, ale když já už ten stres chtěla mít za sebou. Člověk hold udělá někdy špatná rozhodnutí a potom s nimi musí žít. Důležité je umět si odpustit. Moment. Jak bych asi mohla vědět, že ve středu by to bylo lepší? Nemohla! A proto už si s tím nedělám hlavu.

Po botkách jsem navštívila svůj nejoblíbenější mini obchůdek, kde mají jen čelenky, květiny do vlasů, spoustu náramků, řetízků a NÁUŠNIC. paní už mě zná a vždycky se na mě mile usmívá (nevím jestli upřímně a nebo proto, že jsem její poloviční 'tržby' za celý den). Potom jsem se jako vždy nacpala zmrzlinou a šla domů vařit oběd. Měla jsem obrovskou chuť na špagety - na ty mám totiž chuť pořád a navíc jsou hotové strašně rychle i s omáčkou a nezůstane po vaření nějaký extra velký nepořádek. Neumím odejít z kuchyně, dokud tam není pořádek - i když hladovím. Ano, občas se takto týrám, ale jen proto, že jsem pořádkový maniak co se týče kuchyně a více by mě týral ten bordel na lince a ve dřezu, než hlad.

Když jsem se vzpamatovala, jela jsem navštívit své drahé rodiče do mé nejmilejší vesničky, kde žiju celý svůj dosavadní život. Přivítali mě ti dva chlupatí netvoři, kteří jsou už dávno větší než já a mohla jsem konečně obejmout naše a povyprávět jim o zkoušce. Naštěstí jsou to super rodiče a v životě by mi nevynadali za to, že se mi to nepovedlo. Navíc nejsem flákač (líná jsem, to ano, ale převládá ve mě naštěstí dávka zodpovědnosti), takže jen odvětili, že příště to určitě vyjde. No a když ne, tak ne. Hlavně že jsem zdravá. Jsou úžasní a moc si jich vážím. V ten den jsem ještě stihla napsat článek na téma. Líbí se mi jeho zakončení (přiznávám, jsem na sebe trochu pyšná) - Jsem interpretací Vašeho osudu.

Ve středu ráno jsem jela ale zpátky do svého oblíbeného města a připravovala se na večerní rozlučku se zkouškovým, kterou jsem zorganizovala pro lidi z mého oboru. Nakonec se nás sešlo jen 15, ale nikdo mi tam nechyběl, bylo to akorát. Přiznávám, že jsem byla lehce společensky unavená, ale pořád na takové úrovni, abych šla rovně se vztyčenou hlavou, byla schopná si koupit jídlo v hladovém okně a nastoupit do správného trolejbusu směr byt. Po půlnoci si se mnou ťukli na můj svátek - bylo to od nich milé.

No a dnes (ano, stydím se) jsem se vzbudila až v jednu hodinu po poledni a teď přemýšlím nad tím, co si dát k snídani. A věřte nebo ne, jsem spokojená jako želva. Jedna nevydařená zkouška mi přece nepokazí i následující dny. Zvlášť, když mám další termín ještě v letním semestru. Prostě se to nadrtím a půjdu tam!
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama