Náhoda nebo osud?

23. února 2013 v 14:54 | V. |  Povídám, poslouchej
Válím se polomrtvá ve své princeznovské posteli s nebesy a neustále se ve vzpomínkách vracím do dávných dob. Zhruba tak dva týdny zpátky. Stalo se až moc věcí, které jsem rozhodně neměla v plánu a ptám se.. Je tohle možné? A byla to náhoda nebo osud?


Nechtělo se mi do hospody s bráchou - potkala jsem fajn kluka. Nechtěla jsem jít na přednášku z informatiky a když jsem tam dorazila, zrovna kolovala prezenčka (nemáme přednášky povinné, jen potom dusí u zkoušky ty, kteří tam nechodí). Na tělocvik jsem jela dřívějším spojem, než jsem měla a potkala jsem kamaráda, kterého jsem už dlouho neviděla a konečně jsme si pořádně popovídali. Když jsem zavítala do mého oblíbeného Subwaye, dostala jsem jednu bagetu zadarmo kvůli Valentýnské akci 1+1 a aby toho nebylo málo, uvolnily se tři lístky na ples zrovna ve chvíli, kdy mi paní smutně oznamovala, že lístky již nejsou k dispozici.

Teď si tu tak sedím a říkám si, kdo to takhle pěkně zařídil a jestli bych neměla tomu dotyčnému třeba poděkovat.

Co když mám prostě jen perfektní intuici a skvělé načasování?

A nebo někde opravdu existuje obrovská kniha, která má minimálně 20 x 365 stran ( + nějaké drobné), ve které je jasně psáno, co se mi dneska stane, kam se dostanu a co přesně tam objevím.

Někdy se zkrátka stávají věci, ze kterých mě kolikrát až mrazí a já se pořád snažím přijít na tu zapeklitou odpověď na ještě zapeklitější otázku.

Já si prostě myslím, že je to tak nějak všechno dohromady. Jako když hrajete na kytaru. Na jednu strunu zabrnká náhoda, na další osud, potom štěstí, naše volby, dále dobré načasování a na tu poslední - na tu poslední prostě brnká někdo, kdo na nás kouká a skvěle se baví tím, jak nám to dneska zase zavařil. To je taková ta zákeřná osoba, která má v ruce tužku a gumu a v knize našich osudů si z ničeho nic změní klidně dva nebo tři řádky a žijeme hned úplně jiný příběh.

Upřímně. Taky bych brala takový job. Kdo ne?

Každopádně je třeba upřesnit jednu věc. Pořád jsme přeci jen lidé a pořád bychom měli stát pevně nohama na zemi. Proto se nesnažme naše neduhy, nepovedené dny či zkoušky nebo projekty v práci házet na druhé.

Chápu, že zodpovědnost váží tuny a nést ji je opravdu těžké. Ale je to náš úděl a podle toho bychom se měli chovat. Každý si neseme svůj kříž, své hříchy na bedrech a každý si je musíme odčinit.

Mějme na paměti, že zodpovědnost hozená na druhé nás jednou zatíží dvakrát tolik.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama