Mé nedávné minulosti

22. února 2013 v 19:15 | V. |  Dopisy
Ještě před dvěma lety jsem ani nepomyslela na to, že budu jednou psát tyto řádky. Ale stala se spousta věcí, které již nejdou odestát. Tak nějak tuším, že tohle budeš číst, vlastně to vím. Proto toho hodlám naplno využít.


Snažila jsem se ti to vysvětlit už stokrát, ne-li tisíckrát. Ale ty jsi jako mor. Nemůžu, neumím se tě zbavit. Když mě to k tobě kdysi táhlo, nenáviděla jsem se. Věděla jsem, že se opět řítím do záhuby - do obrovské propasti, ze které není cesty zpět. Do beznaděje a do labyrintu věčných lží a výmluv a nekonečně mnoho šancí, ze kterého jednoduše není úniku.

Tvrdíš mi už celé dva roky, že se změníš a neustále se divíš, že ti nevěřím. A já už dál nechci trpět tímto sledem událostí, které se stávají znovu a znovu, pořád dokola.

Poslední dobou jsi jako hladomor - nutíš mě hladovět a dychtit po pocitu sytosti, kterému mohu dostát jen ve tvém jedovatém náručí. Tvůj jed mi koluje v žilách a že je ho nezanedbatelné množství. Byla jsem bdělá, opatrná, ale zřejmě ne dostatečně.

Moc dobře si pamatuji ten klíčový okamžik, kdy tvá prohnilá duše obejmula tu mou a bezohledně ji uvěznila v temné kobce tvých sobeckých řečí, citů a jednání. Jsi temná vize - konec všeho dobrého.

Zničil jsi, cos mohl. Pošlapal jsi, co se dalo. Rozbil jsi vše, co mi bylo drahé. Mé nevinné srdce, které jsi měl v dlaních jsi sprostě zmuchlal jako kus papíru a vhodil do koše. A teď? Teď se beznadějně snažíš mé zmuchlané srdce dostat zpět, vytáhnout jej a s hrdostí mi jej zase navrátit zpět.

Díky tobě jsem teď cynik. To ty jsi ho ze mne udělal - z malého a nevinného snílka. který se ještě nedávno utápěl v utopii.

Prahneš po odpuštění jako žíznivý po vodě. Ovšem ten mi dá pokoj, když mu dám pít. Dopřeje mi klid, ticho, pokoj v duši. Ale to zrádce, sobec a chamtivec jako jsi ty, neumí, nepochopí, nepozná, nenaučí se.

Jsem nevolník tvé bezmezné snahy vrátit vše zpátky. To bezvýznamné úsilí pramenící z tebe mne nekonečně vyčerpává, vysává ze mně energii.. Zbyl mi jen pláč v levé dlani a nářek v dlani pravé.

S každou další myšlenkou na tebe probodne mne ostrá bolest protínající srdce. Mnohdy mám pocit, že se každou chvíli zastaví a nic netušící se zvedne ze dna a bude se snažit dál - pro lepší zítřky.

Já doufám, že zůstaneš už jen dávnou vzpomínkou v mém hnilobou prožraném srdci, v tom zbylém kusu ledu, co mi ještě zůstal. Sním o tom, aby ses stal jen zříceninou v mé paměti, jen kusem směšného textu psaného na list papíru, jen vyschlé slzy, které jsem doposud vyplakala a že jich není málo. Dneškem jsi oficiálně uzavřená kapitola.

Tvá jalová slova probouzejí v mé duši jen marnost a zoufalství. Je jako zrcadlo, do kterého hledíš a nevěříš vlastním očím.
Smutek a deprese - tví sluhové běhající neustále za mnou, snažící se mě nadobro pohltit velmi okázalým způsobem - bezvýsledně. Tvůj duch mne straší dodnes a já ještě včera nedokázala bez něj žít. Všechno se však mění a nikdo neuteče fatálním následkům svých dávných činů. Věz, že ani tebe neminou.

Buď jednou za své sobecké a mnohdy bezvýznamné bytí hrdý a postav se jim čelem. A zůstaň už navždy v pekle můj temný a zoufalý útržku minulosti.

Tímto se s tebou loučím, tímto ti zároveň odpouštím. Odpouštím ti vše zlé, co jsi provedl, každou květinku, kterou jsi pošlapal i to mé zmuchlané srdce, které se tak zoufale snažíš dostat zpátky. Ve tvých očích jsou stále záblesky sobeckosti snažící se mi přiznat vinu a podsunout omluvu jen ve tvůj prospěch.

Nepoučil ses.

Nikdy se nepoučíš.
 


Komentáře

1 Angel Angel | Web | 22. února 2013 v 19:55 | Reagovat

Lidé... Se nikdy nepoučí ze svých chyb. Ne doopravdy.

2 veto veto | Web | 22. února 2013 v 21:40 | Reagovat

[1]:Někteří bohužel ne :/

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama