Luční symfonie

11. února 2013 v 18:35 | V. |  Na téma
Je léto, obloha bez jediného mráčku. Jsem na zelené louce poblíž lesa a rozhlížím se kolem sebe. Nikdo tam není. Jemný letní vánek si pohrává s trávou, větvemi stromů a mými vlasy.


Stojím přímo uprostřed. Pohlédnu nahoru, vidím zářivé sluníčko. Pohlédnu dolů, vidím spoustu lučních květin - kopretiny, zvonečky a mnoho dalších. Když se pořádně zadívám, vidím i mravence, kteří se po desítkách hemží po zemi nebo berušku šplhající na lístek od pampelišky.

Poslouchám ten tichý šelest a zpívající skřivánky a cítím tu neuvěřitelnou energii a ten božský klid. Mám takový pocit, jako bych mohla každou chvíli vzlétnout. Nicméně to není úplně možné, tak se alespoň rozběhnu vstříc tomu šelestivému vánku, který mě hladí po tváři a zeširoka se usmívám. Posadím se do trávy, vyzuji si sandálky, zavřu oči a nastavím tvář směrem ke sluníčku.

Když se toho příjemného tepla nabažím, umanu si, že upletu věneček z kopretin. Jsem šťastná, přestože jde jen o hru na pseudo vílu. Hotový věneček si nasadím na hlavu a mám chuť tančit.

Napadne mě zkusit 'Má mě rád/nemá mě rád?' s takovým tím doufajícím pocitem, že jistě existuje někdo, kdo mě má rád. A kopretina to má potvrdit. Jistě, že mě má rád. Co jiného by v tak krásný den taky mohlo vyjít?

Potom se položím na záda a přemítám v hlavě celý ten zážitek. Promítám si živý film, kde figurují mí nejmilejší lidé na světě a všechno, co tak miluju. Všechny ty věci, které mě čekají každý den.

Nebe se zatahuje, zatímco sním a prozatím v malých intervalech začínají padat z nebe kapky. Dopadají mi na tvář a šeptají, že je čas jít domů. Nechce se mi.

Když se rozprší pořádně, uráčím se vstát a pomalu (stále bosky) si vykračuji po té mokré trávě a užívám si vodní provázky. Vlasy už nemůžu mít mokřejší - vlastně jsem celá promočená od hlavy až k patě. To mi ovšem ani v nejmenším ve štěstí nebrání a na náladě neubírá.

Je to teplý déšť. Vánek, který jemně zesílil, mi hraje na cestu větrnou hudbu, skřivánci prozpěvují a déšť zlehka přidává bicí. Ta louka je hotová symfonie.

Vy si teď myslíte, že si vymýšlím - jednoduše píši pohádku.
A v jednom máte pravdu. Píši pohádku, která je ale moji dokonalou vzpomínkou.
Vzpomínkou na jeden z mnoha dnů, kdy jsem byla nejšťastnější na světě.
 


Komentáře

1 silentday silentday | Web | 11. února 2013 v 19:08 | Reagovat

To je nádherný, jak dokážeš psát a všechno tak krásně vystihnout.:) Moc pěkná vzpomínka.

2 veto veto | Web | 11. února 2013 v 19:12 | Reagovat

To je moc milé, děkuji pěkně :)[1]:

3 Verča... Verča... | Web | 11. února 2013 v 19:22 | Reagovat

Hezké články :)

4 Bay Bay | Web | 11. února 2013 v 19:34 | Reagovat

Veľmi krásny, no svojim spôsobom melancholický článok, taký milý, zatiaľ najlepší čo som na tému týždňa čítala.

Tiež dávam päť hviezdičiek, veľmi podarený. :-)

5 veto veto | Web | 11. února 2013 v 19:38 | Reagovat

[4]: To mě opravdu moc těší :) Už jenom za tohle to stojí psát články.. že se to někomu alespoň trošku líbí.. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama