...Donekonečna

25. února 2013 v 20:11 | V. |  Na téma
Spleť událostí, které se nedávno staly až podezřele intenzivně nutí mou mysl pracovat na plné otáčky. Pohybuji se ve světě lží, bolesti a beznaděje - pocitů, které mnozí z Vás věrně znají. Je fakt, že poslední dobou se mi opravdu daří z toho vyváznout. Ano, ještě stále po mě ty předlouhé pracky nepříjemných emocí a těch dotyčných dob chmatají, ale mám pocit, že již nedosáhnou a nestáhnou mě zpět na dno, jako tomu bylo dřív.


Jedna věc je trpět pro to, jací jsme
a druhá pro to, jací nejsme.
Další pak pro toho, koho milujeme
a koho naopak nenávidíme.

I svou nenávistí, ať už k sobě nebo k jiným, trpíme především my sami. A přece ji marnotratně rozprostíráme kolem sebe a necháváme nenávist šlapat po ostatních ve svém okolí. Donekonečna.

Stále odpouštět a utápět se ve lžích.
Ať už v cizích nebo v těch svých.
I jedna malá nevinná lež je hřích.

Plně si uvědomuji, že nelhat je v podstatě nemožné. Sama chodím po světě a hlásám: "Lidi, nelžete..", ale kdo to dnes opravdu dodržuje. Opravdu se snažím - jsem minipokrytec. Nejde vždy vykreslit věci v celé jejich pravdě pravdoucí. Myslím, že malé lži se dají prominout. Ovšem co ty obrovské, chronické a fatální? Zažila jsem si to na vlastní kůži. Chronických lhářu přibývá. Vlastně jsou ve lhaní doopravdy mistři a nefunguje u nich - znám tě dobře a vím, kdy lžeš. Celé tohle mě doopravdy bolelo a bolet bude. Ale lidé jsou v tomto ohledu nenapravitelní. Budou se trmácet po světě, lhát komukoli bez kousku studu nebo šrámu na jejich svědomí. Budou se dále usmívat a s hrdostí a zpříma hledět lidem do očí - lidem, kterým lžou. A tak to bude vždycky. Donekonečna.

Bolí mne hlava, břicho, srdce.
Je to celé k zbláznění.
Všechna ta bolest! Sotva unikla jsem smrtce.
Ovšem tady se nic nezmění.

Jsou dny, kdy je bolest, kam se podívám. Je psychická, fyzická, zkrátka mučivá. Člověk neví, na co má dřív myslet, aby ji zažehnal. Jenže ono to nejde. Tak moc to přeci bolí! Každá lež, zrada, výmluva - každý šrám a jizva na našem srdci, na naší duši, odrazí se v nás jako v zrcadle. Už nikdy nebudeme věřit, důvěřovat. Už nikdy nebudeme ty naivní snílci, protože jsme dostali lekci - něco nás zasáhlo, něco nás bolí. Nadáváme si, proklínáme se. Proč jsem tam chodila? Proč jsem mu jen dala druhou šanci? Sakra, já jsem tak hloupá! Už ani nemáme sílu být naštvaní, jen svěsíme hlavu a mlčíme. Donekonečna.

Jsou dny, kdy nás potká a nemine.
Beznaděj. Je zákeřná, smutná.
Těžko říct, zda někdy pomine.
Trpělivost je zde víc než nutná.

Nejhorší pocit na světě, který znám - beznaděj. Nic nezmůžu. Nemůžu spát, pomoct, zakročit, zabránit tomu. "Jsem k ničemu", říkám si. "Kdybych tak mohla..". Jsou to ty samé otřelé fráze. Pořád a stále dokola. Točíme se v kolotoči beznaděje a ne a ne se dostat ven. Nezbývá, než si zvyknout, smířit se, počkat. Je fakt, že čas léčí. Ale kolik času potřebujeme? Jak dlouho máme čekat? Donekonečna.

Ale i přesto máme rádi, snažíme se nelhat, sníme, věříme a čekáme.
Buďme silní. Kvůli špatným včerejškům zítřky nevzdáme.

Člověk musí milovat, mít silné zázemí.
Nevzdat se zásad, chránit mír na zemi.
Usmívat se, zahodit veškeré trápení
A až přijde další ráno a po něm zas noc,
chtěj od života málo a dostaneš moc.
Teprve pak budeš šťastný.
Donekonečna.


 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama