POZOR, jedu!

30. ledna 2013 v 16:20 | V. |  Jak to běží
Tak jo. Je tady. Středa. Den, kdy se přesouvám na svůj studentský byt a zavřu se tam až do neděle. Achjo, nechce se mi do učení nezapamatovatelných definic. Ale co, je ráno a já se hodlám vydat do světa IKEA dovybavit své nové komnaty.


Pecka! říkám si. Naši mě pěkně odvezou, takže se nebudu muset trmácet s hordou tašek po nádraží. Když chci vlézt do vlaku a vidím ty úzké schůdky nahoru, mívám občas obavy typu tentokrát fakt přepadnu s těmi taškami dozadu. Nechápu, jak to někteří jedinci dělají (a to si pro tuto zvláštní příležitost pro jistotu neberu podpatky).

Jistěže bych mohla mít těch tašek míň, ale kdo by si odpíral domácí jídlo?! Neexistuje..

Dostali jsme se konečně do toho nábytkového velkoobchodu a rozhodli se zase dovybavit nový domeček (nebo palác?). Lítala jsem z oddělení do oddělení a sepisovala na papír kódy různého nábytku. Od pohovky, stolu až k věcem jako jsou třeba závěsy nebo příborníky (pozor - posunovací!). Mamka si na nich strašně ujížděla. Kolem chodila spousta znuděných lidí a maminka na mě křičí: "Dívej, dívej, ono to má drážky a můžeš si to nastavit, jak budeš chtít!". Ano, pořád je řeč o příbornících.

Když jsme se přesunuli do skladu, hledali jsme řadu číslo 0, která samozřejmě nikde nebyla. Byl tam kluk (nebo muž?), který pomáhá bezradným ovečkám, jako jsem např. já. Přišla jsem tedy za ním a stěžuju si na svou slepotu. S potutelným úsměvem ho žádám o radu. Samozřejmě hned vše ochotně zařídil a všechny krabice mi sám naložil na vozík a ještě odvezl. U toho jsme prohodili pár slov. Ptám se ho: "A určitě jste naložil správné krabice?". Na to on odvětil, že určitě ano a že mu mohu později vynadat, když to tak nebude. Podívala jsem se mu přímo do očí a povídám: "Víte, já lidem nenadávám - tedy alespoň těm cizím".. "Vy jste taková hodná, jo?" ptá se mě. A já na to: "Já lidi rovnou biju, aby si to pro příště zapamatovali.". Usmál se, dovezl mi věci k autu a popřál mi pěkný den. Obsluha v sekci Služby zákazníkům si ho dobírala, protože vozit lidem věci k autu opravdu nemá v popisu práce.

Naši potom pěkně koukali, když bez jakékoli námahy byly skříně a stůl v autě. Jenže to bychom nebyli my, kdybychom na něco nezapomněli. Museli jsme celé to bludiště prolézt znova. Už jsme z toho všeho ale byli pěkně naštvaní, znudění a bylo nám příšerné horko (ano, topte v obchodních centrech jako o závod - hlavně v zimě - abychom mohli vylézt z obchodu a onemocnět). Začly mě bolet nohy a tak když jsme posbírali ze skladu zbylé krabice, jednoduše jsem si na ně sedla a taťka mě vezl přes celý sklad. Vážně jsem se chtěla na kolemjdoucí tvářit, jako bych byla úplně v pořádku. Ale nedalo mi to a musela jsem se tlemit na celé kolo. Naši se museli potom smát taky a nakonec se usmíval i zbytek lidí, které jsme míjeli. A to je hlavní.

Nákupy se vydařily, naši mě s úsměvem vysadili u té naši červené králíkárny (ale věřím tomu, že teď někde pláčou, že mě nemají) a já se vrhnu na učení.

A co vy? Už jste někoho dneska rozesmáli?
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama